Každoroční setkání pod bájnou horou Blaník, jsme nevynechali ani tentokrát. Počasí nám přálo, jídla a pití bylo dost a hrála nám kapela. Občas to klukům sice trošku ujelo, ale bylo to tam fajn. Pečlivě jsem zkoumala, jestli se (podle pověsti) už zelená uschlý dub a pramen pod ním, jestli už nepřeplnil studánku. Ale vůbec nic tomu nenasvědčovalo. Blaničtí rytíři tudíž ještě tvrdě spí. Nebo se možná už pod vedením patrona země České, Václava, začínají probouzet ze svého hlubokého spánku? Nepodařilo se mi odhalit tajemství spících rytířů, asi proto, že jsem nenašla ani ten dub, ani studánku. Při výstupu do kopce jsem přemýšlela, co bych asi dělala, kdyby se přede mnou náhodou takový skutečný středověký rytíř objevil. Nebo přímo Václav, sedící na bílém koni a v plné zbroji. Teď ale vážně, Blaník je a vždy byl symbolem naděje v těžkých chvílích našeho národa a proto i jeden z kamenů, který byl zasazen do základové zdi Národního divadla pochází právě odtud. Naše každoroční setkání na jeho úpatí je tedy více než jen symbolické a z toho důvodu se i já do kraje Blanických rytířů vždy jeden den v roce ráda vracím.
Fotogalerie
