Miliony očí, zaměřených na neobvyklé konání sedmi špičkových předáků v Quebecu, se rychle obrátily, v naději na mírová rozhodnutí, k nebývalému konání svou předáků v Singapore. Tentokrát měly štěstí!
Ačkoli většinou téměř úplně ignorované, významné dění probíhalo také v Německu; levicová DIE LINKE pořádala sjezd, ve starém obchodním městě, v Lipsku. Co na něm bylo tak významného?
V Bundestagu, zákonodárném sboru mocného Německa, je sedm stran. Jedině malá DIE LINKE (Levice), dlouho ostrakizovaná, vytrvale bojuje nejen za práva pracujících, dětí a penzistů, ale také proti veškerým vojenským konfliktům, za ukončení prodeje zbraní a za postavení bezpilotních letounů, dronů, vysílaných z německého území, mimo zákon. Další dvě strany tvrdící o sobě, že jsou pokrokové, Sociální demokraté a Zelení, tohoto nároku silně pozbyly během let, kdy zemi spravovaly, 1998 - 2005. Zapojily se do děsivého bombardování Srbska, prvního vojenského střetu Německa od roku 1945, a přijaly zákony, zraňující pracující, zvlášť ty, kteří ve stále nejistější ekonomice ztratili zaměstnání.
Zelení stále podporují pokrokové věci jako práva žen, osob s jinou sexuální orientací nebo imigrantů. Ale mnozí příznivci, teď úspěšní kariéristé, ztratili dřívější zápal i jakýkoli zájem o potřeby dělnické třídy a vytáhli do pole s odmítáním jakéhokoli uvolnění napětí vůči Rusku.
SPD, navzdory těsným vazbám na většinu odborových svazů, je provozována, podobně jako Demokratická strana v USA, silně v partnerství s velkopodnikáním a pod trvalým tlakem konzervativních křesťanských stran, s nimiž se podílí na vládě. Nesmělý posun některých předáků k politice uvolňování je povětšinou zapomenut a SPD pravidelně souhlasí s plány na přezbrojování, vývoz zbraní a vysílání vojenských jednotek do ciziny.
DIE LINKE, s toliko přibližně desetiprocentní voličskou podporou a s 69 ze 709 křesel v Bundestagu a většinou sama v opozici se ozývá dost hlasitě na to, aby jí byla věnována pozornost, byť i jen ze strachu ztráty voličů ve prospěch soupeře. Její přítomnost je proto životně důležitá.
I přesto v posledních ztrácí na výkonu. I když v posledních volbách zvýšila procento svých hlasů a začala získávat mladé členy a zaplňovat tak ztráty v řadách „starých věrných“, pouhé hrstky voličů v hroutících se oblastech jako východní Německo a Porúří a nepatrné počty z milionů voličů, otrávených obratem SPD doprava, vhodily do uren svůj hlas právě pro DIE LINKE.
Mnozí ji odmítli, vidíce ji teď jako „součást zavedeného režimu“, a buď zůstali doma, nebo hlasovali pro Alternativu pro Německo (AfD), ultrapravicovou stranu, tak zásadně infikovanou pro-fašisticky. Její spolupředseda Alexander Gauland nedávno prohlásil: „Hitler a nacisté nejsou ničím jiným než stopou ptačího lejna v úspěšných více než tisíciletých německých dějinách“, a při jiné příležitosti: „…máme právo být hrdí na úspěchy německých vojáků ve dvou světových válkách…“, což jeho nohsledi odměnili hlasitým potleskem a výkřiky „Bravo“.
Na sjezdu DIE LINKE zněl jednomyslný potlesk při hodně rozdílných příležitostech: proti jakémukoli růstu militarizace, jež může až příliš snadno skončit všeobecnou atomovou destrukcí. Potom rozhodný potlesk k uchování smlouvy s Íránem. Ke vzdoru vůči všem znakům znovuzrození fašismu, především AfD, jež, s 92 křesly v Bundestagu a s 15 % preferencí, je blízko překonání SPD coby druhé nejvýznamnější síly v Německu.
Jako v tolika dalších zemích nejen v Evropě se tahle alarmující hrozba přiživuje na přílivu imigrantů, obětí válek v Afghánistánu, Iráku a Sýrii a na bezútěšné chudobě, zvlášť v subsaharské Africe, silně zaviněné těmi, kteří vyvolali válku na severu nebo lavinovým přívalem soudobě masově produkovaných potravin a zboží, jenž vyčerpává ekonomiky chudších zemí. Právě výsledný příliv žadatelů o azyl a uprchlíků dal pravicovým, profašistickým hnutím narůstající, nenávistí obtěžkanou sílu, zaměřenou zvlášť na „muslimy“ nebo „islám“, jež údajně ruinují jejich čistou tisíciletou „západní kulturu“. Tohle tak ničivé stavění jedné skupiny proti druhé má dlouhou, předlouhou historii, a to nejen v Německu!
Tyhle otázky, teď vznášené ve všech stranách, také rozdělovaly delegáty sjezdu DIE LINKE. Tradiční dělení na radikální, „levicovější“, ve straně a a pragmatické pravičáky, honící se za šancí účasti ve státních vládách (jako v Duryňsku, Brandenbursku a Berlíně) a jednoho dne i ve federální koalici, se teď důkladně popletlo. Současnou polemikou je, zda povolit imigraci všech uprchlíků, bez větších omezení, řešení upřednostňované „reformisty“, nebo spíše přijímat jen uprchlíky z válek a z politického útlaku, ale ne ty, kteří přicházejí hlavně z ekonomických důvodů a hledají lepší život. To je víceméně postoj Sáry Wagenknechtové, dosud považované za hlavního „levičáka“ ve straně, ale teď obviněné ze sklonu před lidovým tlakem, živeným důrazem sdělovacích prostředků na imigrantskou zločinnost a násilí, v naději na získání těch, kteří se jinak přiklánějí k AfD. Sklání se i ona tímto směrem? Spor byl zamlžovaný (mám-li se vyhnout hrubším slovům) až příliš viditelnou osobní nevraživostí mezi Sárou, spolupředsedkyní poslaneckého klubu DIE LINKE v Bundestagu, a Katjou (Kippingovou), spolupředsedkyní strany. (Na takových jednáních jsou všichni soudruzi a používají křestní jména). Na začátku sjezdu dokument o kompromisu, jenž odsouhlasili skoro všichni, zanechal otázku „horní hranice“ a přesnou definici slov jako „uprchlík“ účelově elastickou - nebo neurčitou.
Během jednání, jehož 580 delegátů odráželo novou geografickou rovnováhu mezi Východem a Západem, už ne s velkou východoněmeckou většinou, Sára (východňačka, dokud se nevdala za západoněmeckého spoluzakladatele strany Lafontaina) občas chyběla v čelní řadě prominentních stranických předáků; dávala rozhovory televizním stanicím. Sdělovací prostředky si ji žádají často; velice atraktivní, vždy dobře oblečená, se zvláštní aurou, založenou na jejím působivém intelektu, zřetelné vnitřní síle a velkém charismatu. To získává televizní diváky, a, překvapivě pro levičáka, ji klade na páté místo na žebříčku všeobecné popularity. K tomu je skutečně velkolepým řečníkem.
Ale tentokrát byla ve svém projevu, jako poslední ze stranických celebrit, silném jako vždycky, velkém o lidských právech, proti hrozbě války - a ostře jasném o tom, co skutečně znamená kapitalismus. Ale potom její poslední odstavce vyvolaly duchy, už myslící na cesty k domovu. Stěžujíc si na útoky, jež ji obvinily z posunu doprava, dokonce blíž k AfD, a nazývajíc je skandálními, znovu přišla s názorem, že Německo nemůže skutečně přijmout každého, kdo se snaží vstoupit, ale jen opravdu utlačované oběti, a mělo by místo toho klást důraz na ukončení problémů v domovských zemích možných emigrantů. Trvala na tom, že státní hranice by neměly být nesmyslně propustné, protože udržují výhodnější oblasti boje pro ty, kteří už uvnitř v nich žijí. Což, jak tvrdili její odpůrci, porušilo levicovou etiku.
Její závěrečná slova odkryla druhého významného kostlivce stranického sporu. K prolomení stagnace DIE LINKE na 9-11 %, a obracejíc se na ty, kteří jsou nespokojení s SPD a dalšími stranami a stali se snadnou kořistí rasistické AfD, navrhla, ve spíše nezřetelných pojmech, nové, širší hnutí, přehlížející stranickou příslušnost a založené na právech pracujících a antifašismu. Katja a její stoupenci tvrdí, že takový posun by DIE LINKE prvotně poškodil, což je obvinění, jaké Sára vehementně popírá. Tento horký problém vedl někoho k domněnce, že jejím skrytým cílem je zformovat nové „Wagenknechtské hnutí“.
Ať už byly záměry jakékoli, ohromný sjezdový sál byl zaplavený hněvem a vzruchem. Návrh na znovuotevření debaty - na jednu hodinu - byl schválený většinou jediného hlasu, 250-249. Následovalo přes 25 prohlášení, žádné delší než minutu nebo dvě, stejnou měrou od delegátů a delegátek, a možná i jako dobrý příklad volné, neřízené stranické demokracie jako na žádném dosavadním sjezdu. Někdo Sáru s pohnutím odsoudil, někdo ji bránil - s hlučným potleskem nebo pískotem delegací z různých států nebo mládežnické sekce. Ale velká většina řečníků výmluvně vyzývala k ukončení tohoto vnitrostranického sporu. Hlavní otázky, jež na víkendovém sjezdu převažovaly, byly jak nejlépe čelit růstu špatně placených nejistých zaměstnání, obrovské potřebě bydlení za dostupné ceny, dlouho zpožďované zlepšování škol, školek a péče o nemocné a staré, a, především, potřebě zbavit se hrozby války a fašismu. Organizovat lidi k těmto cílům, prosazovat činnost na základní úrovni - to musí zůstat hlavním poselstvím, ne osobní spory, jež až příliš dychtivě chňaply a zveličily sdělovací prostředky.
Nakonec byly jejich hlasy slyšet! Všichni čtyři hlavní předáci, straničtí spolupředsedové Katja Kippingová a západoněmecký odborář Bernd Riexinger, i spolupředsedové frakce DIE LINKE v Bundestagu, Sára a Dietmar Bartsch (tady je vždy vyrovnanost pohlaví), se spojili a ukončili sjezd se závazkem k pokojné diskusi a prodebatování otevřených otázek společně, možná na mimořádné konferenci, ale jinak se scházet společně ke klíčovým problémům, jimž čelí Německo - a Evropa i svět. To byla dojemně nadějná zpráva, následovaná sborovým zpěvem Internacionály. Nejbližší měsíce, s blížícími se volbami v mnoha státech a s provolbami v příštím roce, ukážou, jak dobře umí DIE LINKE překonat spory a potíže, přitáhnout a aktivovat větší část veřejnosti a dát pocítit svou váhu. Je to naléhavé.
Victor Grossman, Berlin Bulletin No. 146, 12. června 2018
Překlad Vladimír Sedláček